Pro èlovìka nepøivyklého asijským pomìrùm jsou první kroky na pákistánské pùdì rozhodnì zážitkem (chvilku máte pocit, že snad Írán patøí do Evropy). Hranièní mìsto Taftan je bezesporu díra slepená z hlinìných domkù podepøených klacky, plná potulujících se koz, línì se povalujících psù a donekoneèna pokøikujících prodavaèù všeho možného. Pasová kontrola je taky netradièní, hned za hranièním plotem nám kdosi sebral pasy, aby nám je za tøi hodiny orazítkované zase vrátil. Alespoò se nemusíme otravovat s celní prohlídkou.
Do Quetty, hlavního mìsta provincie Balucistan, pokraèujeme sesardinkovaní v minibusu. Z pùvodnì slibovaných deseti hodin jízdy se vyklubalo ètrnáct, a tak toho máme akorát dost, když v šest ráno vjíždíme do smogoveho oparu nad mìstem. (Minibusem jsme jeli pøedeším proto, abychom ušetøili èas. Autobus mìl jet nìjakých dvacet hodin, ale nakonec dorazil do Quetty stejnì jako my.)

V Quettì samotné toho k vidìní moc není, ale prùvodce nám sdìlil, že je to nejèistší mìsto v Pákistánu, takže tu zùstáváme dvì noci. Procházíme se po širokých bulvárech osazených borovicemi a uèíme se uskakovat záplavì autoriks a odmítat nabídky jejich øidièù.

Na vlastní kùži poznáváme, co udìlají se vzduchem tisíce špatnì seøízených dvouválcù. Po dvou nocích v sešlém pokoji hotelu Muslim nasedáme do vlaku a míøíme do pìtimilionového Lahore, druhého nejvìtšího mìsta Pákistánu a do naší poslední zastávky pøed indickou hranicí.

Cesta vlakem by byla na dlouhé vyprávìní a proto staèí snad jen pøipomenout spektakulární výjezd na Bolanský prùsmyk (1 700 m) a následný sjezd kaòonem o kilometr a pùl níže. Za prùsmykem se k vedru pøidává vzrùstající vlhkost. Ve smrdutých bažinách v okolí Indu pak staèí jen bez hnutí sedìt a potit se…

Lahore nemá pøiliš dobrou povìst z hlediska bezpeènosti, ale kde jinde se levnì ubytovat než v blízkosti nádraží, když provìøené ubytovny typu YMCA a YWCA jsou už nìjakou dobu zavøené. Ale dvì noci v hotelu Al-Imran nás pøesvìdèují, že nemusí být pravdy trochu na každém šprochu.

Oproti Quette má Lahore co nabídnout i z hlediska bìhání po památkách. V uzounkých a køivolakých ulièkách starého mìsta, ruinách pevnosti a na nádvoøí jedné z nejvìtších mešit na svìtì, do které se prý vejde až 60 000 vìøících najednou, strávíme pomìrnì dost èasu.

Wagah, hranièní víska, je od Lahore vzdálená asi 40 minut jízdy mìstským autobusem. Rozlouèení s Pákistánem je v režii celníkù, kteøí nám otoèí batohy doslova naruby.