V Jemenu se jen velmi tìžko domluvíte nìkterým svìtovým jazykem. Když už, tak anglicky, ale není radno se na to spoléhat. Nám bylo hej, my jsme mìli „mezinárodního“ prùvodce. Ten nám dal hrdì vybrat angliètinu nebo nìmèinu s tím, že obé umí stejnì dobøe. Inu, domluvili jsme se, ale chvíli nám trvalo, než jsme si zvykli na vìty typu „There is only luft“ – a v žádném pøípadì to nebylo na nìjaké filosofické rozbory. Kupodivu jsme se docela dobøe chytali s naší maghrebskou arabštinou, a tak jsme se stali velkou atrakcí pro domorodce, když nás prùvodce vybízel, abychom pronášeli své kostrbaté pseudoarabské vìtièky. Chlubil se tak námi svým známým, jichž mìl všude plno.

V Jemenu žije mnoho více èi ménì navzájem znesváøených kmenù, které se více èi ménì protiví oficiální vládì. Takže na rùzných územích panují odlišné zvyky a pro projíždìjícího turistu je tam více èi ménì nebezpeèno. Zvyky, zpùsob obleèení i fyziognomie lidí jsou v rùzných oblastech odlišné.

Na vìtšinì jemenského území chodí ženy pøísnì zahalené, vìtšinou do èerných odìvù. Mezi závoji a rouškami jim vykukuje jen úzký vodorovný proužek oblièeje s oèima. Ve vádí Hadramaut chodí dívky zcela zahalené, a to až tak, že pøes oblièej mají èerný závoj z øidší látky, aby vidìly na cestu, a pod èerným hábitem mají na rukou èerné prstové rukavice, aby nežádoucí cizí pohled nemohl zavadit ani o kousíèek jejich kùže.

(Na tržišti v Saná byla místa, kde se to „ženami jen èernalo“)

O kus dál, v poušti Rub al Khali, žijí divocí beduíni. Ti projíždìjícím turistùm poskytují za nemalý peníz ozbrojenou ochranu pøed pøepadením, vlastnì sami pøed sebou. Nás nìkolik set kilometrù doprovázeli dva beduínští kluci (bylo jim sotva patnáct) – údajnì synové jakéhosi náèelníka. Funguje to asi tak, že staøí pouštní vlci vyšlou své synky dìlat stafáž vykuleným turistùm a sami shrábnou peníze utržené za „ochranu“. Byli by sami proti sobì, kdyby dotyèné cizince jakýmkoliv zpùsobem ohrožovali, protože by pak pøišli o bezpracný zdroj pøíjmù. Naši „ochránci“ byli ozbrojeni samopaly a støídali se v øízení kradeného džípu (na tuto skuteènost nás upozornil náš prùvodce s tím, že jejich auto nemá poznávací znaèku). Zaujala mne snìhobílost jejich volných úborù v prašném a upoceném prostøedí s nedostatkem vody, kdy všichni ostatní, vèetnì mne a Jirky, byli ušmudlaní a ulepkaní od potu.

Kluci nás pøedali na vojenském stanovišti pøed mìstem Marib vládním vojákùm. Ti se od nás nehnuli ani na krok, což jsme v místì, odkud pochází Bin Ládinova rodina, docela uvítali. V Jemenu nosí všichni mužové za opaskem tradièní zahnutou dýku, „jambii“. Ta vìtšinou není pøíliš funkèní, ale je odznakem mužnosti. Z provedení její rukojeti a pochvy lze usuzovat na urozenost a spoleèenské postavení jejího majitele. V okolí Maribu ale nosí k nefunkèní jambii každý muž funkèní samopal. V trafikách se tu bìžnì dají koupit náboje, zásobníky a granáty, v tìch lépe zásobených i „panzerfausty“. Náš prùvodce nám s úsmìvem vysvìtlil, že „tak jako u vás v Evropì nosí každý muž u sebe høeben, tak tady nosí kalašnikov“…

(Dùstojnì vypadající muž nám byl pøedstaven jako „dùležitý kmenový náèelník“. Poté, co byl informován, že jsme „dùležitá návštìva z Evropy“, se nechal vyfotografovat i se svou jambií)

A když jsme pøejeli høebeny jemenských hor a sjeli dolù k Rudému moøi, tak jsme se ocitli mezi nefalšovanými africkými èernochy. Ženy zde chodily pestøe obleèené, s odhalenými oblièeji.
(Žena s dítìtem z kraje nedaleko rudomoøského pobøeží)

Domù se nám podaøilo pøivézt mnoho fotografií lidí, což se nedá øíci o ostatních arabských, èi spíše muslimských zemích, které jsme navštívili. Jemenské obyvatelstvo v tomto ohledu ještì vùbec není poznamenané turistikou (zapla Bùh, respektive Alláh). Pro mnohé z nich je skuteènost být fotografován dosud velkou vzácností, a tak se hlavnì dìti staví pøed objektiv s vypnutou hrudí a s pokøikováním „Sura, sura!“ (To znamená „Fotka, fotka!“) Fotografovat ženy mùže být v arabských zemích i nebezpeèné a mužové vìtšinou hartusí a nechtìjí se nechat fotit. V Jemenu to ale bylo úplnì jinak. Jirka mìl digitální fotoaparát a náš prùvodce se stal samozvaným režisérem, který vždy kázal zhotovit snímek, a když se fotografovaný objekt bránil, tak svolal výkøikem „Šuf, televizión!“ okolní zevlouny. Tìm Jirka ukázal snímek na displeji a oni naprosto nadšeni se pak sami nabízeli k fotografování. Sice se vìtšinou nepøirozenì pøed kameru vyšponovali, ale celý ten ruch byl ideálním prostøedím pro mne, která jsem v dobì, kdy Jirka se svou „televizión“ na sebe poutal pozornost, kradla nezapomenutelné momentky.

(Tuto paní by asi do reklamy na zubní pastu nechtìli…)