Kompromis mezi levnou a rychlou cestu na subkontinent, realizované v srpnu-prosinci 2001 (variant je samozøejmì spousta, úplnìjší verze by se mìla objevit v rozšíøené verzi Cestomanie v blízké dobì).

Praktické info o cestì do Indie

PAMATUJTE – obecnì se vyplatí kupovat vnitrostátní jízdenky, jsou o dost levnìjší než mezinárodní.

1) z Prahy rychlíkem Pannonia (Hl.n., 23:30) do slovenských Nových Zámkù, kde navazuje (6:30) courák do Komárna; doporuèujeme koupit v Praze lístek Praha-Bøeclav, hranice (190 Kè, Junior pas 144 Kè) a zvl᚝ mezinárodní Kúty, hranice- Komárno (192 Kè), tato varianta je výraznì levnìjší než pøímá jízdenka

2) Komárno/Komárom – z nádraží na slovenské stranì k Dunaji, na mostì hranice (cca 1,5 km), nádraží na maïarské stranì cca 200 m vpravo za mostem; odsud každou hodinu vlaky do Budapešti (nejlépe koupit pøímý lístek pøes celé Maïarsko Komárom-Bihárkerésztés (2236 HUF/os)

3) Budapeš – vìtšina vlakù z Komáromu pøijíždí na nádraží Keleti (výjimeènì Déli), vlaky na rumunskou hranici odjíždìjí z nádraží Nyugati; všechna nádraží jsou propojena linkami metra

4) jedete-li Pannonií a chcete-li stihnout veèerní vlak z maï.-rumun. hranice do Bukurešti, je jedinou variantou cesta pøes Bihárkerésztés, kam se dostanete s pøestupem v Püspökládány, ležícím na hlavní trati z Budapešti, kam jezdí vlaky každou hodinu, pokud ovšem chcete stihnout již zmiòovaný veèerní vlak, musíte z Budapešti odjet nejpozdìji v poledne

5) nádraží v Bihárkerésztés se nalézá 5 km od hranice, cesta se dá zvládnout pìšky èi taxi za cca 2,5 eur/auto

6) rumunská hranice leží 20 km od mìsta Oradea, odkud budete pokraèovat do Bukurešti; do Oradey se dostanete a) mikrobusem (nastupuje se cca 200 m za hranicí u malé odboèky do vesnice Borº) (15000 lei/0,5 USD/os), který vás vysadí na koneèné tramvaje è. 1 (Syntezia), která jezdí pøímo pøed nádraží (8000 lei, platí pro dvì osoby), b) pro více lidí se asi vyplatí taxi z hranice až k nádraží (cca 6 USD/auto)

7) z Oradey jezdí vlak do Bukurešti v 18:30, jeho velkou výhodou je, že jde o typ ACCELERAT, který je výraznì levnìjší než vlaky RAPID a INTERCITY, které jezdí vìtšinou napø. z Aradu (v listopadu 2001 došlo v Rumunsku k výraznému zdražení jízdného, cena Oradea – Bukureš vzrostla z 181.000 lei na 320.000 – jízdné v RAPIDU je o další tøetinu vyšší) (podrobnìji se o jízdném v Rumunsku doètete na Cestomanii v blízké dobì)

8) v Bukurešti je vlak ráno, následný spoj do tureckého Istanbulu jede v 14:05 (620000 lei/20 USD)

9) v Budapešti, Oradee, Bukurešti i Istanbulu jsou bankomaty pøímo na nádraží – doporuèujeme vybírat peníze kartou, vyjde to levnìji

10) istanbulské nádraží Sirkeçi je pøímo v centru mìsta, vlak z Bukurešti by mìl pøijíždìt ráno, teoreticky je proto možné stihnout ještì týž den autobus do íránského Teheránu; nejlevnìjší lístky seženete v íránskìch cestovkách v okolí zastávky Laleli (od nádraží tram smìr Aksaray) za cca 22-25 USD, k busùm odjíždìjícím z nedalekého parkovištì vás odvezou mikrobusem pøímo od CK

11) v pøípadì, že autobus do Teheránu nestihnete, doporuèujeme velmi levný hotel Azizyie, ul. Seyh Osman, pøímo u køižovatky Aksaray (3,5 USD/os, pøíjemné singly/doubly)

– v létì jezdí na trase Istanbul-Teherán busù hodnì, v zimì však mùže být jen jediný; cesta trvá cca 43 hodin, busy jsou velmi pohodlné, vybavené klimatizací

– autobus pøijíždí dopoledne na teheránské západní nádraží (terminal-e gharb), následnì se nabízí mnoho možností (viz rozšíøená Cestomanie v blízké dobì), nabízíme zatím naši variantu

– taxi (cca 15.000 riálù/2 USD/auto) na jižní terminál (terminal-e jonub), odtud èasté busy do Esfahánu (cca 14.000 riálù, 390 km, 7 h), který sice leží mimo pøímou trasu, alespoò jednodenní zastávka však stojí za to

– z Esfahánu je možné pokraèovat busem do Zahedánu (25.000 riálù, 1250 km, 21 h), opìt doporuèujeme zastávku v Bamu, ležícím pøi cestì (pitoreskní ruiny pevnosti a mìsta v poušti) a odtud jediným, èasnì ranním autobusem do Zahedánu (8.000 riálù, 330 km, 4 h), lístek koupit pøedem

– ze Zahedánu jezdí k pákistánské hranici pickupy od autobusového nádraží, levnìjší se však nabízejí z námìstí Mirjaveh (kulaák na opaèném konci mìsta pøi výpadovce na pøíhranièní obec Mirjaveh), obèas též nazývaného Forudgah, podle blízkého letištì (taxi sem cca 4.000 riálù/auto); dle vytíženosti auta 7.000 – 10.000 riálù/os, 88 km, 1 h

– z pákistánské hranice doporuèujeme pokraèovat do Quetty autobusem (250 rupií, 610 km, 13 h), poté, co byla cesta kompletnì vyasfaltována, je to pohodlnìjší (a nikoliv pomalejí) varianta než mikrobus; autobusy odjíždìjí v hojném poètu naveèer

– z Quetty je nejvýhodnìjší pokraèovat pøímým vlakem do Lahore, ležícího témìø na indické hranici; autobusové nádraží je cca 1,5 km od vlakového (rikša cca 10 rupií), nabízejí se dva spoje – Chiltan a Quetta Express, je tøeba mít místenku a je možné vyøídit 25-50% slevu (opìt viz budoucí Cestomanie), odjezdy okolo

poledne, 190 rupií (pol. cena), 1180 km, 24 h

– na indickou hranici jezdí od lahorského nádraží MHD bus è. 4 (10 rupií, 25 km, 1 h), do Amritsaru, prvního mìsta v Indii, odkud jezdí vlaky èi busy do Dillí, Kolkaty, Kašmíru a dalších destinací, mùžete jet buï mikrobusem (cca 20-50 rupií/os, 30 km, 30 min), nebo autobusem z vesnice Attari, cca 2 km od hranice (15 rupií)

WELCOME TO INDIA !!!

Pro èlovìka nepøivyklého asijským pomìrùm jsou první kroky na pákistánské pùdì rozhodnì zážitkem (chvilku máte pocit, že snad Írán patøí do Evropy). Hranièní mìsto Taftan je bezesporu díra slepená z hlinìných domkù podepøených klacky, plná potulujících se koz, línì se povalujících psù a donekoneèna pokøikujících prodavaèù všeho možného. Pasová kontrola je taky netradièní, hned za hranièním plotem nám kdosi sebral pasy, aby nám je za tøi hodiny orazítkované zase vrátil. Alespoò se nemusíme otravovat s celní prohlídkou.
Do Quetty, hlavního mìsta provincie Balucistan, pokraèujeme sesardinkovaní v minibusu. Z pùvodnì slibovaných deseti hodin jízdy se vyklubalo ètrnáct, a tak toho máme akorát dost, když v šest ráno vjíždíme do smogoveho oparu nad mìstem. (Minibusem jsme jeli pøedeším proto, abychom ušetøili èas. Autobus mìl jet nìjakých dvacet hodin, ale nakonec dorazil do Quetty stejnì jako my.)

V Quettì samotné toho k vidìní moc není, ale prùvodce nám sdìlil, že je to nejèistší mìsto v Pákistánu, takže tu zùstáváme dvì noci. Procházíme se po širokých bulvárech osazených borovicemi a uèíme se uskakovat záplavì autoriks a odmítat nabídky jejich øidièù.

Na vlastní kùži poznáváme, co udìlají se vzduchem tisíce špatnì seøízených dvouválcù. Po dvou nocích v sešlém pokoji hotelu Muslim nasedáme do vlaku a míøíme do pìtimilionového Lahore, druhého nejvìtšího mìsta Pákistánu a do naší poslední zastávky pøed indickou hranicí.

Cesta vlakem by byla na dlouhé vyprávìní a proto staèí snad jen pøipomenout spektakulární výjezd na Bolanský prùsmyk (1 700 m) a následný sjezd kaòonem o kilometr a pùl níže. Za prùsmykem se k vedru pøidává vzrùstající vlhkost. Ve smrdutých bažinách v okolí Indu pak staèí jen bez hnutí sedìt a potit se…

Lahore nemá pøiliš dobrou povìst z hlediska bezpeènosti, ale kde jinde se levnì ubytovat než v blízkosti nádraží, když provìøené ubytovny typu YMCA a YWCA jsou už nìjakou dobu zavøené. Ale dvì noci v hotelu Al-Imran nás pøesvìdèují, že nemusí být pravdy trochu na každém šprochu.

Oproti Quette má Lahore co nabídnout i z hlediska bìhání po památkách. V uzounkých a køivolakých ulièkách starého mìsta, ruinách pevnosti a na nádvoøí jedné z nejvìtších mešit na svìtì, do které se prý vejde až 60 000 vìøících najednou, strávíme pomìrnì dost èasu.

Wagah, hranièní víska, je od Lahore vzdálená asi 40 minut jízdy mìstským autobusem. Rozlouèení s Pákistánem je v režii celníkù, kteøí nám otoèí batohy doslova naruby.

V Jemenu se jen velmi tìžko domluvíte nìkterým svìtovým jazykem. Když už, tak anglicky, ale není radno se na to spoléhat. Nám bylo hej, my jsme mìli „mezinárodního“ prùvodce. Ten nám dal hrdì vybrat angliètinu nebo nìmèinu s tím, že obé umí stejnì dobøe. Inu, domluvili jsme se, ale chvíli nám trvalo, než jsme si zvykli na vìty typu „There is only luft“ – a v žádném pøípadì to nebylo na nìjaké filosofické rozbory. Kupodivu jsme se docela dobøe chytali s naší maghrebskou arabštinou, a tak jsme se stali velkou atrakcí pro domorodce, když nás prùvodce vybízel, abychom pronášeli své kostrbaté pseudoarabské vìtièky. Chlubil se tak námi svým známým, jichž mìl všude plno.

V Jemenu žije mnoho více èi ménì navzájem znesváøených kmenù, které se více èi ménì protiví oficiální vládì. Takže na rùzných územích panují odlišné zvyky a pro projíždìjícího turistu je tam více èi ménì nebezpeèno. Zvyky, zpùsob obleèení i fyziognomie lidí jsou v rùzných oblastech odlišné.

Na vìtšinì jemenského území chodí ženy pøísnì zahalené, vìtšinou do èerných odìvù. Mezi závoji a rouškami jim vykukuje jen úzký vodorovný proužek oblièeje s oèima. Ve vádí Hadramaut chodí dívky zcela zahalené, a to až tak, že pøes oblièej mají èerný závoj z øidší látky, aby vidìly na cestu, a pod èerným hábitem mají na rukou èerné prstové rukavice, aby nežádoucí cizí pohled nemohl zavadit ani o kousíèek jejich kùže.

(Na tržišti v Saná byla místa, kde se to „ženami jen èernalo“)

O kus dál, v poušti Rub al Khali, žijí divocí beduíni. Ti projíždìjícím turistùm poskytují za nemalý peníz ozbrojenou ochranu pøed pøepadením, vlastnì sami pøed sebou. Nás nìkolik set kilometrù doprovázeli dva beduínští kluci (bylo jim sotva patnáct) – údajnì synové jakéhosi náèelníka. Funguje to asi tak, že staøí pouštní vlci vyšlou své synky dìlat stafáž vykuleným turistùm a sami shrábnou peníze utržené za „ochranu“. Byli by sami proti sobì, kdyby dotyèné cizince jakýmkoliv zpùsobem ohrožovali, protože by pak pøišli o bezpracný zdroj pøíjmù. Naši „ochránci“ byli ozbrojeni samopaly a støídali se v øízení kradeného džípu (na tuto skuteènost nás upozornil náš prùvodce s tím, že jejich auto nemá poznávací znaèku). Zaujala mne snìhobílost jejich volných úborù v prašném a upoceném prostøedí s nedostatkem vody, kdy všichni ostatní, vèetnì mne a Jirky, byli ušmudlaní a ulepkaní od potu.

Kluci nás pøedali na vojenském stanovišti pøed mìstem Marib vládním vojákùm. Ti se od nás nehnuli ani na krok, což jsme v místì, odkud pochází Bin Ládinova rodina, docela uvítali. V Jemenu nosí všichni mužové za opaskem tradièní zahnutou dýku, „jambii“. Ta vìtšinou není pøíliš funkèní, ale je odznakem mužnosti. Z provedení její rukojeti a pochvy lze usuzovat na urozenost a spoleèenské postavení jejího majitele. V okolí Maribu ale nosí k nefunkèní jambii každý muž funkèní samopal. V trafikách se tu bìžnì dají koupit náboje, zásobníky a granáty, v tìch lépe zásobených i „panzerfausty“. Náš prùvodce nám s úsmìvem vysvìtlil, že „tak jako u vás v Evropì nosí každý muž u sebe høeben, tak tady nosí kalašnikov“…

(Dùstojnì vypadající muž nám byl pøedstaven jako „dùležitý kmenový náèelník“. Poté, co byl informován, že jsme „dùležitá návštìva z Evropy“, se nechal vyfotografovat i se svou jambií)

A když jsme pøejeli høebeny jemenských hor a sjeli dolù k Rudému moøi, tak jsme se ocitli mezi nefalšovanými africkými èernochy. Ženy zde chodily pestøe obleèené, s odhalenými oblièeji.
(Žena s dítìtem z kraje nedaleko rudomoøského pobøeží)

Domù se nám podaøilo pøivézt mnoho fotografií lidí, což se nedá øíci o ostatních arabských, èi spíše muslimských zemích, které jsme navštívili. Jemenské obyvatelstvo v tomto ohledu ještì vùbec není poznamenané turistikou (zapla Bùh, respektive Alláh). Pro mnohé z nich je skuteènost být fotografován dosud velkou vzácností, a tak se hlavnì dìti staví pøed objektiv s vypnutou hrudí a s pokøikováním „Sura, sura!“ (To znamená „Fotka, fotka!“) Fotografovat ženy mùže být v arabských zemích i nebezpeèné a mužové vìtšinou hartusí a nechtìjí se nechat fotit. V Jemenu to ale bylo úplnì jinak. Jirka mìl digitální fotoaparát a náš prùvodce se stal samozvaným režisérem, který vždy kázal zhotovit snímek, a když se fotografovaný objekt bránil, tak svolal výkøikem „Šuf, televizión!“ okolní zevlouny. Tìm Jirka ukázal snímek na displeji a oni naprosto nadšeni se pak sami nabízeli k fotografování. Sice se vìtšinou nepøirozenì pøed kameru vyšponovali, ale celý ten ruch byl ideálním prostøedím pro mne, která jsem v dobì, kdy Jirka se svou „televizión“ na sebe poutal pozornost, kradla nezapomenutelné momentky.

(Tuto paní by asi do reklamy na zubní pastu nechtìli…)